Kuruci, kroje a hody: Příběh Bojkovic, který ožívá po staletích
Představte si městečko, které se po staletí snažilo zapomenout na hrůzy války – a přesto si je uchovalo v písních, krojích a tanci. V srpnu 2025 se Bojkovice stanou svědky výjimečné události: po více než dvou stoletích ožije prastarý zvyk „chytání Kuruců“, tradice přirovnávaná k Jízdě králů. Nejde ale jen o folklor, jde o návrat ke kořenům. Příběh o odvaze, paměti a lidské tvořivosti, který se znovu propíše do ulic města.
Když Bojkovice hořely
Psal se 26. březen 1704. Z Vlárského průsmyku se valil dým a s ním i pět tisíc kuruckých vojáků – uherských rebelů, kteří se rozhodli vymoci si svobodu mečem. Vypálili Valašské Klobouky, Slavičín, Pitín… a pak dorazili k Bojkovicím.
Lidé prchali do lesů, na Nový Světlov, do kostela. Tam se zabarikádovali, zatímco venku duněly údery seker na vrata. Ta však odolala. Obránci z Nového Světlova zahájili palbu a Kuruci byli nuceni ustoupit. Ale město už bylo v plamenech. Bojkovice lehly popelem. A s nimi i naděje na klid.
Tato bolestná zkušenost se stala součástí kolektivní paměti. A právě z ní se zrodil zvyk – „chytání Kuruců“.
Ztracený poklad, který promluvil
O více než dvě století později, v roce 1957, dorazil do Bojkovic dopis z Maďarska. János Garay, člen kulturní komise, poslal správci muzea Oldřichu Slabiňákovi vzácný dokument – popis zvyků a krojů Bojkovic z 18. století. Psán byl kurentem, v němčině, na ručním papíře. A byl jediný svého druhu.
Garay si na Bojkovice vzpomněl z vlastní zkušenosti – jako mladý dezertér z první světové války zde našel útočiště. A teď, po požáru archivu v Budapešti, se rozhodl vrátit městu jeho paměť.
Dokument měl pohnutý osud – půjčován vědcům, zmiňován v článcích, málem ztracen. Ale přežil. A dodnes jej opatruje Muzeum Bojkovska. Je to tichý svědek doby, kdy se z bolesti rodila tradice.
Když se bolest mění v tanec
Hody v Bojkovicích – slavnost sv. Vavřince – byly vždy oslavou života. Ale jejich předvečer patřil něčemu hlubšímu. Pěti mládencům v bílých prostěradlech, kteří vedli vola. Na něm seděl hoch v dívčím kroji – „boží nevěsta“, směřující do kláštera. Zpívali, prosili o dary, obcházeli dům od domu.
Za nimi jela skupina jezdců s prapory a šavlemi. Ptali se, kudy Kuruci táhli. A na náměstí je dohonili. Obklíčili je, tančili šavlový tanec, žádali starostu o smilování. A když jim bylo odpuštěno, tančili s pannami, jako tanec smíření.
Byla to hra. Ale i rituál. Připomínka bolesti, která se proměnila v krásu. A v soudržnost komunity, která si i v těžkých časech dokázala uchovat radost.
Rok 2025: Návrat ke kořenům
Letos, po více než dvou stoletích, se Bojkovice rozhodly tuto tradici znovu oživit. V neděli 10. srpna 2025 projde městem slavnostní průvod. V čele pojede žebřiňák tažený koněm, s „pannou“ v kroji. Kuruci budou prosit o dary, mládenci je budou pronásledovat, a na Tillichově náměstí se odehraje šavlový tanec i smíření.
Kroje byly pečlivě rekonstruovány podle historických vzorů, za pomoci etnografky Marty Kondrové. Do příprav se zapojily seniorky, folklorní soubor Světlovánek, cimbálové muziky Bojkovjan a Koménka. A „pannu“ letos ztvární Viktor Ogrodník – mladík, který se stane symbolem návratu k tradici.
Most mezi staletími
Tento příběh není jen o Bojkovicích. Je o tom, jak si lidé dokážou uchovat paměť. Jak z bolesti dokážou vytvořit slavnost. A jak se tradice může stát mostem mezi minulostí a budoucností. Jet také o touze obnovit to, co dříve dělali naši předci, nezapomínat na to, co místní formovalo až do dnešní podoby.
Až se v srpnu rozezní cimbál, až se ulicemi roztančí šavle a zazní prosby o smilování, nebude to jen folklor. Bude to živý příběh. A vy můžete být jeho součástí.
S láskou ke Slovácku
Lucie Holásková
